Učitelé z klubových škol projektu Rozumíme penězům se začátkem listopadu sešli na školení finanční gramotnosti. Jedním z témat bylo Děti a kapesné z pohledu dětského psychologa. Přednášel PhDr. Václav Mertin z Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
„Setkávám se s názorem, že děti a peníze k sobě nepatří, že bychom se měli snažit co nejdéle držet děti stranou od finančních otázek. S tím nesouhlasím. Jsem jednoznačně pro to, aby se děti s funkcí a hodnotou peněz seznamovaly od nejútlejšího věku a postupně vztah k penězům kultivovaly. Děti by měly v rodině pomáhat, učit se, ale i pracovat za peníze. O penězích by se mělo mluvit, nezatajovat nic z finanční situace rodiny, hrát si s dětmi na obchodování, používat reálné peníze,“ uvedl na úvod přednášky Václav Mertin a pokračoval: „Jsem také pro to, aby se dětem od nejútlejšího věku dávalo kapesné. Děti tomu ze začátku příliš nerozumí, ale pro rodiče jsou cenné situace, kdy vidí, jak se dítě k penězům chová, jestli je šetří, či o ně nemá zájem, nebo je hned utratí.“
Stěžejní otázkou je, jak vysoké kapesné by se mělo dětem dávat. K tomu V. Mertin řekl: „Rodiče by měli dávat dětem kapesné přiměřené věku dítěte, u předškolních dětí půjde zřejmě jen o desetikoruny, školákům se může částka postupně zvyšovat, podle toho, jak jsou schopni s kapesným hospodařit. Rodiče by měli dávat dětem takovou částku kapesného, aby zvládli bez problémů situaci, kdy dítě peníze ihned za něco utratí či využije kapesné jinak.“
Na to, že si dítě peněz neváží a hned je všechny utratí, si rodiče často stěžují. Ale to je podle V. Mertina v pořádku. Kapesné je od toho, aby se dítě s penězi učilo zacházet, takže musíme dítě nechat, aby s ním dělalo, co uzná za vhodné. Můžeme mu jen připomenout, že když si nakoupí sladkosti a sní je, nemůže si koupit něco jiného, co by chtělo také. Aby kapesné fungovalo jako motivační prvek, musí být podle psychologa splněna určitá pravidla. Kapesné má být vypláceno pravidelně, každý týden ve stejnou dobu, nemá být spojeno s dalšími zásluhami, to znamená, dítě je dostane bez jakýchkoli dalších podmínek. Částka by měla být přiměřená věku a potřebám dítěte a taková, aby rodič bez problémů zvládl to, že ji dítě utratí. Kapesné je určeno na věci, které jsou zbytné, dítě by si za ně nemělo kupovat třeba jízdné nebo obědy.
„Kapesné funguje postupně jako výchovný prostředek, ale nejprve musíme dítě navyknout na určitý pravidelný příjem. Dítě musí něco mít a něco chtít, teprve potom s ním můžeme výchovně manipulovat. Rodiče si tak mohou rozšířit repertoár možností, jak s dítětem pracovat. A to v zásadě ve dvou směrech: Aby mohli motivovat dítě k vytváření rezerv z kapesného, tedy aby bylo schopné odložit uspokojení a šetřit si na nákladnější věc, po které touží. Na druhé straně kapesné poskytuje možnost, aby se dítě podílelo na náhradě věci, pokud něco úmyslně poničí,“ vysvětluje psycholog.
Kapesné může rodičům dobře sloužit také jako pomůcka k objevování vlastností dítěte. To, jak se dítě chová ke svým penězům, o něm hodně vypovídá. Existují například studie o tom, že dobří žáci umějí lépe odložit své uspokojení, nemusí mít hned všechny věci, po nichž touží, umějí si počkat, dovedou z kapesného našetřit potřebnou částku.
„Pokud dítě kapesné hned za něco utratí, můžeme mu v tu chvíli vysvětlit, že si právě proto nemůže koupit něco jiného, že musí na další peníze počkat. Vedeme tak dítě k tomu, že je dobré si rozmyslet, za co utrácí, a k tomu, aby dovedlo odolávat pokušení utratit vše hned. Jak jinak by se děti mohly naučit zacházení s penězi, než tak, že se jim peníze dají a ony je nějak použijí? Jsem přesvědčen, že dítě se učí zacházet s penězi až v okamžiku, kdy si fakticky peníze vezme a za něco je vydá,“ soudí V. Mertin. Řada rodičů vezme dítěti kapesné ve chvíli, kdy zlobí, jako trest. To ale není správné a psycholog to zásadně nedoporučuje, kapesné by podle něj nemělo souviset s chováním dítěte.
Naprosto jinou kategorií peněz než kapesné, které se má poskytovat bez zásluhy, jsou peníze vyplácené dítěti za pomoc v domácnosti. Každý člen domácnosti má mít své povinnosti, které pro rodinu vykonává. I děti podle svých možností je třeba odmala zapojit do chodu rodiny. Pokud ale dítě projeví přání nějaké peníze si „přivydělat“, mělo by mít možnost v rámci rodiny vykonat nějakou práci navíc a dostat za ni sjednanou odměnu. Není důležité, kolik peněz konkrétně dítě za práci navíc dostane, ale měl by být zachován princip, že jde o peníze za službu navíc. Rodiče by měli být schopni vytvořit příležitost, aby si dítě na věci, po kterých touží, mohlo doma přivydělat.
Děti jsou součástí rodiny a měly by také úměrně svému věku vědět, jak se v rodině hospodaří s penězi, za co se utrácejí, na co se šetří a co se nekoupí, protože na to peníze nestačí. Pro řadu rodičů je problém říci dětem „já na to nemám“. Raději si vezmou další práci, aby mohli dát dětem vše, co chtějí. Děti se tak nic nedovědí o hodnotě peněz, ani nejsou rodičům za tento postoj vděčné, protože netuší, kolik úsilí stojí rodiče peníze vydělat. Opačná situace nastává, když je v rodině peněz dostatek. Nemělo by to znamenat, že se dítěti samozřejmě koupí vše, na co si vzpomene. Rodič má právo na rozhodnutí, že něco se koupí, něco ne, a nemusí dítěti vysvětlovat proč.
Padla i otázka, zda se mají děti odměňovat za dobré známky. „Jako psycholog jsem proti, ale jako realista to rodičům nerozmlouvám. Odměňovat za každou známku je většinou v praxi tak složité, že se systém zhroutí sám od sebe,“ řekl k tomu V. Mertin.
Mohou také učitelé kultivovat v dětech schopnost, aby dovedly odložit uspokojení a neutratily všechny peníze hned? „Systematicky to dělat nemohou, to je na rodičích, ale leckdy se dá využít vhodná příležitost při výuce a v dětech tuto schopnost posilovat,“ odpověděl psycholog. Na závěr V. Mertin zdůraznil zásadní myšlenku: „Děti by se měly vést k tomu, aby směřovaly k něčemu, co překračuje horizont jednoho kapesného. Dítě by mělo něco chtít a mělo by se snažit dosahovat i dlouhodobějších cílů. A pokud si dítě takto dlouhodobě šetří, pak je můžeme motivovat a na danou věc případně finančně přispět.“
Týdeník školství | 14.11.2012 | Strana: 5 | Autor: Zlata ŠŤÁSTKOVÁ
